Časopis Vlasta se zajímá o skutečně inspirativní ženy napříč obory. Pouhá známost z televizní obrazovky či bulvárních časopisů není pro Vlastu žádným kritériem. Píšeme o ženách, které se nebojí bojovat s předsudky a jimž se podařilo uspět navzdory nepříznivým životním okolnostem – chceme znát jejich recept na štěstí. Rozhovory u nás jsou jiné. Řeší se v nich totiž opravdový život.

Slyšeli jste například o služebně „nejstarší“ kaskadérce na světě?

Hanka Dvorská se zdá být naprosto nezdolná! Celý život dennodenně tvrdě cvičí, má pětatřicetiletou praxi jako trenérka a instruktorka, srší energií, je milá, rozesmátá a ruku tiskne tak ďábelsky silně. Ale i tuhle ocelovou ženu dokázal srazit na kolena podraz nejbližšího muže.

Viděla jsem ve filmu vaše pády ze schodů, z okna, srážky s autem. Vždyť to musí bolet!

Občas bolí, ale to si zvyknete. V kaskadérství nejde ani tak o bolest, jako o připravenost, a skutečnost není tak drsná, jak to pak ve filmu vypadá. Nejsme úplní magoři, kteří letí hlavou proti zdi a rozmašírují se na cimpr campr, používáme různé chrániče, přičemž nejlepšími chrániči jsou svaly na těle.

A dá se na bolest zvyknout?

Úplně v pohodě, člověk si zvykne na všechno. Jsem kaskadérka, sportovkyně, už je mi skoro šedesát, měla jsem všechny možné úrazy a zlámanou snad každou kost, tak mě bolí každý den něco, neustále. A jak pořád sportuju a trénuju, tělo je v tenzi a namožené, tak se prostě ozývá. Kdyby nebolelo, už to snad ani nejsem já, ale nic si z toho nedělám a jde to. Součástí mojí práce kaskadérky je bolístky přežít, a je fakt, že to není nic pro voňavky.

V rodině všichni skáčete padákem, váš manžel to dokonce učí?

Ono už je to jinak, můj manžel už není můj manžel, byli jsme spolu pětatřicet let a pak se prý zamiloval… Ale to je úplně jiný příběh. A vlastně nic nového.

Možná ne, ale povídejte.

Koho by to zajímalo?

Třeba ženy, které opustil po letech společného života manžel.

Tak jo, ještě jsem to nikdy nikde neříkala. Jakž takž jsem se z toho dostala, takže dobrý, ale odskákala jsem to drsně. Ale nestydím se za to! Zkrátka, kolegyně mého muže, 46letá, rozvedená, bezdětná, za ním chodila probírat svůj život. Tak dlouho mu brečela na rameni, až ho přemluvila k tomu, aby si s ní pořídil děti. V 56 letech se mému, teď už bývalému, manželovi, dědečkovi naší vnučky, narodily dvojčata. Pořád jsem jen brečela, brečela a brečela, protože já ho opravdu milovala.

A co se mezi vámi stalo?

Nic. Neměli jsme žádné velké scény, ani jsme se moc nehádali, když už, tak normálně, kvůli ponožkám… Byli jsme spolu celý život, prožili těžké chvíle, kdy on studoval a nebyly peníze, všechno dělali spolu, měli společné zájmy a pak jsem se jednou ráno vrátila z běhání… a prázdné skříně. Všechno si připravil, do poslední chvíle jsem nic netušila. Když jsem mu volala, řekl mi, že si mě vypíná a že jsme skončili. Od toho dne jsem ho asi dvakrát na pár minut viděla a pak až u rozvodu. Měl tam právníka, já jsem brečela a byla nešťastná, protože rozvádět jsem se nechtěla. No a za chvíli bylo po všem. Přemýšlela jsem o tom tisíckrát a nerozumím tomu dodnes.

Hanka Dvorská zažila další rány osudu, ale pokaždé se otřepala a jde dál. Celý rozhovor si přečtete na webu Vlasty. Další inspirativní příběhy naleznete každý týden v nové Vlastě na stáncích.